"Služky, jak je napsal Jean Genet (premiéra 1947), jsou na první pohled kriminálním příběhem o dvou služkách, které se pokusily zavraždit svou paní, a když se to nepovedlo, otrávila jedna druhou. Smysl a struktura komorní hry (....) je ovšem složitější. Dvojice služek, Claire a Solange, uniká z ponižující nicoty svého kuchyňské a mansardové existence do vyššího světa nádherných toalet hrou, v níž Claire představuje Milostivou paní a Solange obě její služky. Seberealizace skrze fikci. To je jedna stránka hry. Navíc si odreagovávají svou nenávist: pokoušejí se milostpaní zabít. Nejdříve ve fikci, pak ve skutečnosti, a když se to nezdaří, uskuteční se vražda zástupně: místo Milostivé paní je zavražděna její představitelka."
(citováno z článku Zdeňka Hořínka "Služky jako vězeňské psychodrama" /inscenace Petra Lébla v divadle Na zábradlí/, který byl publikován v časopise Svět a Divadlo 93/6)

Naším nejvýraznějším interpretačním zásahem je obsazení role Madame mužským představitelem. Rozhodnutí vycházelo z toho, že jsme nechtěli akcentovat sociální rovinu hry. Chtěli jsme problém služek posunout, nestavět proti sobě krásnou dámu, a ošklivé zakomplexované služky. To by jejich příběh banalizovalo. Chtěli jsme podtrhnout, že celý ten svět je zmatený, že už není jasné, kdo je muž a kdo je žena, co každému z nich náleží. Že se tu všichni ukájejí travestiemi a oblékají si kostýmy-kůže, aby vůbec něčím byli. Zmatek je tak dokonalý, že muž se převléká za ženu, a žena napodobuje muže, aby se stala tím, čím od počátku přirozeně mohla být.

zpět na hlavní stranu