Červený samet, otrávený čaj, kostýmy a travestie, hry na vraždu, dvě služtičky, dvě sestřičky, červený pokoj, krásná Madame, sebevražda. Svoboda je za závěsy červeného pokoje, co musí člověk udělat, aby je mohl odhrnout?


"Služky, jak je napsal Jean Genet (premiéra 1947), jsou na první pohled kriminálním příběhem o dvou služkách, které se pokusily zavraždit svou paní, a když se to nepovedlo, otrávila jedna druhou. Smysl a struktura komorní hry (....) je ovšem složitější. Dvojice služek, Claire a Solange, uniká z ponižující nicoty svého kuchyňské a mansardové existence do vyššího světa nádherných toalet hrou, v níž Claire představuje Milostivou paní a Solange obě její služky. Seberealizace skrze fikci. To je jedna stránka hry. Navíc si odreagovávají svou nenávist: pokoušejí se milostpaní zabít. Nejdříve ve fikci, pak ve skutečnosti, a když se to nezdaří, uskuteční se vražda zástupně: místo Milostivé paní je zavražděna její představitelka."
(citováno z článku Zdeňka Hořínka "Služky jako vězeňské psychodrama" /inscenace Petra Lébla v divadle Na zábradlí/, který byl publikován v časopise Svět a Divadlo 93/6)


Naším nejvýraznějším interpretačním zásahem je obsazení role Madame mužským představitelem. Rozhodnutí vycházelo z toho, že jsme nechtěli akcentovat sociální rovinu hry. Chtěli jsme problém služek posunout, nestavět proti sobě krásnou dámu, a ošklivé zakomplexované služky. To by jejich příběh banalizovalo. Chtěli jsme podtrhnout, že celý ten svět je zmatený, že už není jasné, kdo je muž a kdo je žena, co každému z nich náleží. Že se tu všichni ukájejí travestiemi a oblékají si kostýmy-kůže, aby vůbec něčím byli. Zmatek je tak dokonalý, že muž se převléká za ženu, a žena napodobuje muže, aby se stala tím, čím od počátku přirozeně mohla být.





zpět na hlavní stranu

photo mh © 2000