Jean Genet (1910-1986) přijal osud vyhnance ze společnosti a zůstal mu věrný i v dobách své slávy, kdy mu společnost začala nadbíhat. Nezapomněl, že je odložené dítě, vychované v cizí rodině. Velmi brzy začal cílevědomě trhat všechny vazby, které ho pojily se světem spořádaných lidí, dávaje se vést svou odlišností, zvláště svou homosexualitou, která sehrála významnou roli na jeho cestě ke svobodě. Byl zlodějem, homosexuálním prostitutem, příslušníkem cizinecké legie, dezertérem, štvancem a vězněm. Tyto zkušenosti inspirovaly jeho literární tvorbu, jež na jedné straně vyvolala zášť a zatracování, a na straně druhé vášnivý obdiv.

Byl několikrát vězněn a mnohokrát stíhán. V roce 1947 byl odsouzen pro desetinásobnou recidivu na doživotí k nuceným pracím v koloniích. Na jeho obranu vystoupili četní francouzští umělci a intelektuálové (zejména Jean Cocteau, Jean-Paul Sartre a André Breton). Právě na základě jejich intervence byl omilostněn.

Jean Genet je všestranný autor. V jeho tvorbě nalezneme nejen dramata, ale také prózu a básně.

Dramata: Balkón (1960), Černoši (1958) a Paravány (1966)
Prózy: Querelle z Brestu (1947), Notre-Dame-des-Fleurs (1943), Pohřební obřad (1947).
Autobiografie: Deník zloděje (1949)


"Málokdy je tak těžké oddělit legendu od skutečnosti jako v případě Jeana Geneta, ba rozlišit člověka, jaký byl, od mytické postavy, která přežívá v povědomí lidí. Genet jako mytická bytost je převážnou měrou vlastním výtvorem Geneta spisovatele, a místem, kde se tento nikdy neskrývaný básnický záměr naplňuje, jsou jeho knihy. O Genetovi se ví, že měl rád mystifikace, a jak by si nezažertoval a nedopřál si nějakou schválnost na účet ustrašeného konformisty, jenž slouží za vzor obecného člověk a jímž Genet pohrdá? Často má čtenář dojem, že Genet příběhy svých postav, určených autobiograficky, "překrašluje" a doplňuje sněním, aby zvýraznil básnický tvar, jímž získává jejich existence, právě ve své ubohosti a surové nízkosti, zářivě výsostnou, myticky celistvou podobu. Dáváme-li dobrý pozor, zjistíme, že spisovatel tento svůj záměr sám jasně vyhlašuje, a tedy nás nepodvádí: chce v tomto ničemném bytí objevovat zpěv, odívat je nádherou a rozezpívávat slovem, a vyvozuje-li ze skutečných příběhů hrubou podstatu svých protagonistů, vzápětí naopak z této podstaty vyvozuje jiné příběhy, které ji heroizují, exaltují, myticky zpříkladňují, podloženy a hnány tím, co má život nejmocnějšího: pružinou erotickou. Tak ovšem vzniká potřeba k onomu temnému a prokletému Genetovi, který "nám" svým trojím negativistickým ztotožněním - jako zloděj, homosexuál a křivák - dává najevo, že "s námi" nechce mít nic společného, rekonstituovat Geneta Všednějšího, přízemnějšího, tkvícího dokonce i svou vzpourou ve společné lidské podstatě. I shledává se, že Genet prý zas tak velkým kriminálníkem nebyl, že vlastně seděl ve vězení jen jednou, a to za krádež knihy: ale tak jednoduché to není. A třebaže je genetovská mytologie zásadně obrazem existenciálního, v erotismu založeného stanoviska, její radikálnost nelze odbýt jako pouhou básnickou licenci."

(Václav Jamek: Divadlo jedné duše, výňatek z doslovu ke Genetově knize Querelle z Brestu)



Balkón, napsaný deset let po Služkách (premiéra 1957), předvádí realizaci iluzí a představ jako činnost institucionalizovanou. "Velký Balkón" je vznešený, skvěle organizovaný bordel, ale zcela zvláštního druhu. Neprodává se tam fyzická "láska", ale rafinovanější a složitější požitky. Každý návštěvník podle dokonale připraveného scénáře s patřičnými partnery a rekvizitami "uskutečňuje" svůj životní, velký sen, své nejtajnější přání: jako Biskup zpovídá a rozřešuje, jako Generál prožívá okamžiky vojenské slávy s věrným koněm, jako Soudce se pase na vinách zločince. Velký Balkón je domem iluzí, které v Genetově pojetí nejsou pouhými třpytivými náhražkami skutečnosti, ale lépe aranžovanou, dokonalejší skutečností, neboť skutečnost sama je zase jenom zdání. Genetova paradoxní pravda masek: lidé si nasazují masky, aby se demaskovali. Ve hře, ve fikci, v iluzi, ve zdání jsou více sami sebou, jsou skutečnější než ve skutečnosti, protože se zbavují všech zábran (morálních, konvenčních, sentimentálních) a projevují se naplno. Fiktivním uskutečněním touhy přesahují, přerůstají svou všední, civilní podobu, svou malost a obyčejnost."

(citováno z článku Zdeňka Hořínka: Služky jako vězeňské psychodrama, časopis Svět a Divadlo 93/6)



"Genetovy postavy jakoby neměly nitro. Důležitější než člověk je kostým. Zdá se, že ona představa světa jako mechanismu, jehož cílem je zdokonalení člověka, byla jen velkým omylem humanistů. Proč je přikládána taková vážnost závodům o hodnosti, tituly a postavení v anonymní a nestálé společenské struktuře, když je to všechno vlastně jenom hra - o peníze, moc, vlivy a ovládání -, která se odehrává mezi kostýmy coby znaky hierarchické příslušnosti.

Proto se snad jeho hrdinové ani nepolidšťují, ani nedegradují, prostě nepohybují se po vertikální ose. Oni se pouze proměňují, převlékají si kostýmy a vystupují v různých rolích - na horizontální ose. Černoši si pouze sundávají masky bílých a pak si je znovu nasazují. Úředníci (Balkón) si oblékají kostýmy Soudce, Biskupa a Generála a pak si je zase svlékají. Solange vystupuje v roli Claire, Claire v roli Milostivé paní (Služky).

V Paravánech začíná žít kostým vlastním životem. Dochází k tomu, že když kostým dostane nového majitele, vnucuje mu svou roli a vůli tak dalece, že ostatní pokládají tohoto člověka za původního nositele. Všimněte si, prosím, jak sukně svlečená ze zavražděné Američanky (Splendid´s) okamžitě srůstá s Jeanem a dělá z něho nikoli gangstera převlečeného za Američanku, ale Američanku číslo dvě. Není to Jean, koho na balkóně zavraždí Policista, ale Američanka, která je tak zavražděna podruhé, tentokrát rituálně.
(......)


Tento rituál je podle Geneta jedinou důstojnou hrou, kdy se člověk může pokusit vyhrát nad životem. V tomto zápase však má život bohužel jednu nezadatelnou přednost: je na tahu první a tím pádem určuje i pravidla hry. A co horšího - nelze předvídat, z které strany udeří, neboť vše, co nám poskytuje, je náhoda a úskok. Ať už děláme v životě cokoli, děláme to bez přípravy, bez předchozí zkoušky a možnosti nechat toho, dokud je čas. A jestliže na něj chceme nějak vyzrát, pak je to možné právě jen prostřednictvím rituálního opakování gest, která jsme už jednou museli v životě učinit. To je úděl všech zmíněných hrdinů. Ve Služkách umírá Claire jakoby náhodou místo Milostivé Paní, nezdařená vražda Milostivé nezastaví mechanismus příčin a následků, který se už dal do pohybu.

A tak to dělá i sám Genet - prostřednictvím divadla, které je zástupným rituálem a nekrvavou nápodobou skutečné krutosti. Ex-zločinec, který opustil kariéru zločince v životě, vytvořil na divadle i v literatuře fiktivní svět zločinu. Odraz slavných Genetovských zrcadel, o nichž se zmiňují všichni jeho interpreti, se soustřeďuje v jednom velkém zrcadle, jímž je pro život divadlo."

(citováno z článku Tadeusze Nyczeka: Genetika, časopis Svět a Divadlo 95/6)

Další informace a linky o Jeanu Genetovi můžete nalézt na této webové stránce.




zpět na hlavní stranu

mh © 2000