|
Jean Genet (1910-1986) přijal osud vyhnance ze
společnosti a zůstal mu věrný i v dobách své slávy, kdy mu společnost začala nadbíhat.
Nezapomněl, že je odložené dítě, vychované v cizí rodině. Velmi brzy začal cílevědomě
trhat všechny vazby, které ho pojily se světem spořádaných lidí, dávaje se vést svou
odlišností, zvláště svou homosexualitou, která sehrála významnou roli na jeho cestě ke
svobodě. Byl zlodějem, homosexuálním prostitutem, příslušníkem cizinecké legie,
dezertérem, štvancem a vězněm. Tyto zkušenosti inspirovaly jeho literární tvorbu, jež
na jedné straně vyvolala zášť a zatracování, a na straně druhé vášnivý obdiv.
|
Byl několikrát vězněn a mnohokrát stíhán. V roce 1947 byl odsouzen pro desetinásobnou
recidivu na doživotí k nuceným pracím v koloniích. Na jeho obranu vystoupili četní
francouzští umělci a intelektuálové (zejména Jean Cocteau, Jean-Paul Sartre a André
Breton). Právě na základě jejich intervence byl omilostněn.
Jean Genet je všestranný autor. V jeho tvorbě nalezneme nejen dramata, ale také
prózu a básně.
Dramata: Balkón (1960), Černoši (1958) a Paravány (1966)
Prózy: Querelle z Brestu (1947), Notre-Dame-des-Fleurs (1943), Pohřební obřad (1947).
Autobiografie: Deník zloděje (1949)
"Málokdy je tak těžké oddělit legendu od skutečnosti jako v případě Jeana Geneta, ba
rozlišit člověka, jaký byl, od mytické postavy, která přežívá v povědomí lidí. Genet
jako mytická bytost je převážnou měrou vlastním výtvorem Geneta spisovatele, a místem,
kde se tento nikdy neskrývaný básnický záměr naplňuje, jsou jeho knihy. O Genetovi se
ví, že měl rád mystifikace, a jak by si nezažertoval a nedopřál si nějakou schválnost
na účet ustrašeného konformisty, jenž slouží za vzor obecného člověk a jímž Genet pohrdá?
Často má čtenář dojem, že Genet příběhy svých postav, určených autobiograficky,
"překrašluje" a doplňuje sněním, aby zvýraznil básnický tvar, jímž získává jejich
existence, právě ve své ubohosti a surové nízkosti, zářivě výsostnou, myticky celistvou
podobu. Dáváme-li dobrý pozor, zjistíme, že spisovatel tento svůj záměr sám jasně
vyhlašuje, a tedy nás nepodvádí: chce v tomto ničemném bytí objevovat zpěv, odívat
je nádherou a rozezpívávat slovem, a vyvozuje-li ze skutečných příběhů hrubou podstatu
svých protagonistů, vzápětí naopak z této podstaty vyvozuje jiné příběhy, které ji
heroizují, exaltují, myticky zpříkladňují, podloženy a hnány tím, co má život
nejmocnějšího: pružinou erotickou. Tak ovšem vzniká potřeba k onomu temnému a prokletému
Genetovi, který "nám" svým trojím negativistickým ztotožněním - jako zloděj, homosexuál
a křivák - dává najevo, že "s námi" nechce mít nic společného, rekonstituovat Geneta
Všednějšího, přízemnějšího, tkvícího dokonce i svou vzpourou ve společné lidské podstatě.
I shledává se, že Genet prý zas tak velkým kriminálníkem nebyl, že vlastně seděl ve
vězení jen jednou, a to za krádež knihy: ale tak jednoduché to není. A třebaže je
genetovská mytologie zásadně obrazem existenciálního, v erotismu založeného stanoviska,
její radikálnost nelze odbýt jako pouhou básnickou licenci."
(Václav Jamek: Divadlo jedné duše, výňatek z doslovu ke Genetově knize Querelle z Brestu)
Balkón, napsaný deset let po Služkách (premiéra 1957), předvádí realizaci iluzí a
představ jako činnost institucionalizovanou. "Velký Balkón" je vznešený, skvěle
organizovaný bordel, ale zcela zvláštního druhu. Neprodává se tam fyzická "láska",
ale rafinovanější a složitější požitky. Každý návštěvník podle dokonale připraveného
scénáře s patřičnými partnery a rekvizitami "uskutečňuje" svůj životní, velký sen,
své nejtajnější přání: jako Biskup zpovídá a rozřešuje, jako Generál prožívá okamžiky
vojenské slávy s věrným koněm, jako Soudce se pase na vinách zločince. Velký Balkón je
domem iluzí, které v Genetově pojetí nejsou pouhými třpytivými náhražkami skutečnosti,
ale lépe aranžovanou, dokonalejší skutečností, neboť skutečnost sama je zase jenom
zdání. Genetova paradoxní pravda masek: lidé si nasazují masky, aby se demaskovali.
Ve hře, ve fikci, v iluzi, ve zdání jsou více sami sebou, jsou skutečnější než ve
skutečnosti, protože se zbavují všech zábran (morálních, konvenčních, sentimentálních)
a projevují se naplno. Fiktivním uskutečněním touhy přesahují, přerůstají svou všední,
civilní podobu, svou malost a obyčejnost."
(citováno z článku Zdeňka Hořínka: Služky jako vězeňské psychodrama, časopis Svět a
Divadlo 93/6)
"Genetovy postavy jakoby neměly nitro. Důležitější než člověk je kostým. Zdá se, že ona
představa světa jako mechanismu, jehož cílem je zdokonalení člověka, byla jen velkým
omylem humanistů. Proč je přikládána taková vážnost závodům o hodnosti, tituly a
postavení v anonymní a nestálé společenské struktuře, když je to všechno vlastně jenom
hra - o peníze, moc, vlivy a ovládání -, která se odehrává mezi kostýmy coby znaky
hierarchické příslušnosti.
Proto se snad jeho hrdinové ani nepolidšťují, ani nedegradují, prostě nepohybují se
po vertikální ose. Oni se pouze proměňují, převlékají si kostýmy a vystupují v různých
rolích - na horizontální ose. Černoši si pouze sundávají
masky bílých a pak si je znovu nasazují. Úředníci (Balkón)
si oblékají kostýmy Soudce, Biskupa a Generála a pak si je zase svlékají. Solange
vystupuje v roli Claire, Claire v roli Milostivé paní (Služky).
V Paravánech začíná žít kostým vlastním životem. Dochází k
tomu, že když kostým dostane nového majitele, vnucuje mu svou roli a vůli tak dalece,
že ostatní pokládají tohoto člověka za původního nositele. Všimněte si, prosím, jak
sukně svlečená ze zavražděné Američanky (Splendid´s)
okamžitě srůstá s Jeanem a dělá z něho nikoli gangstera převlečeného za Američanku,
ale Američanku číslo dvě. Není to Jean, koho na balkóně zavraždí Policista, ale
Američanka, která je tak zavražděna podruhé, tentokrát rituálně.
(......)
|
Tento rituál je podle Geneta jedinou důstojnou hrou, kdy se člověk může pokusit vyhrát
nad životem. V tomto zápase však má život bohužel jednu nezadatelnou přednost: je na tahu
první a tím pádem určuje i pravidla hry. A co horšího - nelze předvídat, z které strany
udeří, neboť vše, co nám poskytuje, je náhoda a úskok. Ať už děláme v životě cokoli,
děláme to bez přípravy, bez předchozí zkoušky a možnosti nechat toho, dokud je čas. A
jestliže na něj chceme nějak vyzrát, pak je to možné právě jen prostřednictvím
rituálního opakování gest, která jsme už jednou museli v životě učinit. To je úděl všech
zmíněných hrdinů. Ve Služkách umírá Claire jakoby náhodou místo Milostivé Paní, nezdařená
vražda Milostivé nezastaví mechanismus příčin a následků, který se už dal do pohybu.
A tak to dělá i sám Genet - prostřednictvím divadla, které je zástupným rituálem a
nekrvavou nápodobou skutečné krutosti. Ex-zločinec, který opustil kariéru zločince v
životě, vytvořil na divadle i v literatuře fiktivní svět zločinu. Odraz slavných
Genetovských zrcadel, o nichž se zmiňují všichni jeho interpreti, se soustřeďuje v
jednom velkém zrcadle, jímž je pro život divadlo."
(citováno z článku Tadeusze Nyczeka: Genetika, časopis Svět a Divadlo 95/6)
|
Další informace a linky o Jeanu Genetovi můžete nalézt na této
webové stránce.
zpět na hlavní stranu
mh © 2000
|